Jdi na obsah Jdi na menu
 


23 Podrobnosti o sklářství na Brčálníku

Jak se sklo vyrábělo.

   Potřebovali hlavně: křemen, vápenec, dřevo a v blízkosti provozu pěkný potok.  Křemen – ve Frischwinklu a v okolí se vyskytoval v hornině kde se v čočkách vyrubával a také se sbíraly balvany v sutích, či potocích, čímž si přivydělávaly ženy a odrostlejší děti. Křemen se upravoval ve stoupách (Puchmühle - jedna byla v místě "perníkové chaloupky"), kde se vypral, ve vošovně nad pecí se rozpálil do červena a pak naházel do studené vody, aby se roztrhal na kousky. Skláři věřili, že voda která křemen chladí má léčivou sílu díky minerálům vyluhovaným z křemene.     Přebraný křemen se dával drtit pod kladivo, které poháněla pomocí velkého dřevěného kola voda z potoka. Ke stoupám mnohdy vedly náhony, které byly a dodnes jsou, zajímavými vodními díly. Vápenectěžil se pod Svarohem. Podle stavitele tunelu Karla Paschera byly i v profilu tunelu nalezeny dost velké šikmé vrstvy vápence.  Dřevo – používalo se nejen jako palivo, ale také pro výrobu potaše. Potaš (salajka, fluss) byla složka, která dělala šumavské sklo tím, co bylo. Používal se při výrobě českého křišťálu. Potaš byl jakýsi louh z popela, který chladnutím ztuhl, až na hmotu připomínající mramor. K výrobě potaše bylo třeba nepředstavitelné množství dřeva. Z tuny dřeva se získalo 1-3 kg potaše. K tomu účelu docházelo k obrovskému drancování lesů. Les se rozdělil průseky na velké čtverce, kus se zapálil a pak, když celý lehl popelem, se popel sebral. Došlo to tak daleko, že se pohraniční hvozd odlesnil, přestal být neprostupným. Tím ztratil funkci přirozené ochrany hranic, až tomu vrchnost musela udělat přítrž.          Pak se popel získával kde to šlo, třeba výkupem z domácností. Nedostatek dřeva a jeho neúnosná cena byla jedním z důvodů obrovského úpadku místního sklářství v druhé polovině 19. století.          Výrobou potaše se zabývaly i po staletí celé rody flusárníků, které po této činnosti dostaly i příjmení (Aschenbrenner – palič popela), shodou okolností jméno lidí hospodařících kdysi po staletí v Bartlmichlgütlu.    Jejich práce v hlubokých nebezpečných lesích nebyla jednoduchá, pracovali obvykle ve dvojicích, spali pod jednoduchými přístřešky a živili se ulovenou zvěří, či rybami. Běžně se tehdy setkávali s medvědy a vlky.                                                        

 

sa.jpg

 Dále se ve sklárnách používal např.: Arzenik – pro získání alabastrového zákalu skla. Vozil se z Bavorska a místní chlapi ho přidávali do šňupavého tabáku, že prý dodával sílu (?!).  Kysličník olovnatý – těžil se u Čachrova – přidával se pro pěkný lom světla ve skle a pěkný zvuk cinknutí. Kobalt – pro intenzivní modrou barvu skla. Thorium – radioaktivní sloučeniny, jejichž žíla prochází Železnorudskem, jasnou zelenavou fluorescenci skla. Zlato – nacházelo se v křemeni v malinkém, leč dostačujícím množství pod Svarohem. Když se nedostávalo, používaly se zlaté mince, které ale mistr napřed rozstříhal na kousky, aby se nemohly zpronevěřit - pro rubínové zbarvení skla. Kysličníky železa - lahvově zelená, nebo žlutohnědá barva                                                                                   Sklářský kmen tvořilo 100 dílů křemenného písku, 15 dílů vápence a 30 dílů potaše. Tavilo se při teplotě kolem 1500°C. Pracovalo se od Velikonočního pondělí do sv. Martina.

Jak vypadala sklářská huť.

   Ve Frischwinklu ukončily hutě činnost už na počátku 19. století, což byl víceméně ještě přelom středověku a novověku. Nezachoval se žádný technický nákres místní hutě, natož fotografie. Podobu hutí lze odvodit z písemných popisů, podoby hutí v okolí a pozdějších náčrtů.   Jelikož hutě byly na daném místě dočasně (po vytěžení dřeva a surovin se různě daleko stěhovaly), umisťovaly se zděné pece do jednoduchých dřevěných staveb. Kouř odcházel často volně střechou a cestou se teplem v podkroví sušila polena na topení.

   Výrobky.

   Nejdříve se dělaly barevné korálky – páteříky, které byly součástí růženců (dělala je sklárna pod Černým jezerem, asi i Frischova sklárna, která byla někde na místě Frischmühlu, či Franzwofergütlu - v těch místech by se ještě něco mohlo najít). Pak se začaly dělat čočky, co se spojovaly olovem a dávaly do oken.  Později se zdokonalila výroba a dělalo se tabulové a zrcadlové sklo (Stornhüte, Fürstenhüte), někde i duté sklo. Výrobky se balily do slámy, a spousta se jich dopravou po špatných šumavských cestách rozbila. Korálky páteříky - ty se nejspíš vyráběly v nejstarší sklárně u Frischova mlýna.

 

sklo1.jpg

 

                                          Páteříky (wikipedie)

 

 Život sklářů.

  U hutí bývalo rozsáhlé hospodářství. Především velký obytný dům a spousta menších příbytků pro nejchudší pomocníky, stáje pro dobytek, hospoda, mnohde i krám, pekař a řezník. Skláři oproti ostatním horalům byli dobře živeni a šaceni (měli i vlastní kroj). Jedli hodně masa (hovězí a vepřové) a jídel z brambor. Pili žitnou kávu s rumem, bylinné čaje a hlavně pivo.  Při těžké práci v žáru pece jistě chlapům vyprahlo a tak prý denně vypili deset litrů a někteří machři i třicet (jestli pan Kudrlička nekecá..). Asi to taky „lezlo do peněz“ ne zrovna bohatým rodinám.                                                                       Nejen skláři, ale všichni horalé šňupali brazilský tabák, který si ukládali do překrásných skleněných zdobených nádobek a „obohacovali“ si ho sádlem, drcenými švestkovými jádry, popelem, vápnem, mletým sklem a také arzenikem či sušeným kravincem. Musel to být bezpochyby pěkný „utrejch“ tak se nedivím, že Karl Pascher fon Osserburg ve svém průvodci tvrdí, že horalé jsou „oškliví“ neboť chlapi mají krvavý nos, divnou barvu obličeje a ženské mají vole – zvětšenou štítnou žlázu, způsobenou nedostupností s jódu v potravinách a vodě v horských poměrech. Nezdravý způsob života v drsných horských podmínkách, prach a otravy z přísad do skla, práce s neustálým střídáním horka a zimy v průvanu u pecí způsobovaly vážné zdravotní problémy místních lidí a nízký průměrný dosažený věk (kolem 40 let). Naopak o místních sedlácích se říká, že byli dlouhověcí (mluví o devadesátiletých starcích žijících v chalupách pod Ostrým).  Také ženy velice tvrdě pracovaly. Měly na starosti vlastně celé hospodářství, od zajištění krmiv a vlastního krmení dobytka, paliva na zimu, domácnosti až po péči o děti.   Sklářští mistři měli  zakázáno jezdit do zahraničí za lepším, aby nevynesli výrobní tajemství. V roce 1815 jsou v úředním listě uváděna jména uprchlých sklářů, např.Felix, Ignác a Kristián Hafenbrädl (Felix a ignatz byli synové býv. majitele Stornu Felixe H.) z Hojsovy Stráže.

 

Co jsem zjistila o jednotlivých sklárnách na Brčálníku.

informace od Alexandry Šatrové, Jiřího  Fröhlicha a dalších).                   Místní dvorce i sklárny měly různě příbuzensky spřízněné majitele a jejich majetky se často oddělovaly a slučovaly (sňatky, dědictví), tak se dá všechno dost těžko dohledat.                                                 Nejstarší sklárnu prý vlastnili už před rokem 1650 rod Frischů ve Frischwinklu a to patrně v místě kressengütlu, či Frischmühle, rovněž vlastnil starou sklárnu v místě budoucí Fürstenhütte. Měl  "...právo vodní na potoce Pucherbachl a v lese zvaném Frischwald dvůr zvaný Frischhof…"                                                                                        „Pucher..“, nebo „Bucher..“ jsou názvy odvozené od míst kde stály stoupy na křemen. Tudíž ten potok určitě poháněl kladiva drtící kámen. Umístění Frischovy sklárny předpokládá kousek od místa, kde se poblíž spojují dva velké potoky. Pravý potok při pohledu k Pancíři je Úhlava a levý předpokládám že je Pucherbachl (někde psaný Frischbach), ze kterého prokazatelně lesem vedl, ještě dnes v terénu viditelný, náhon (který mohl kdysi pohánět zařízení sklárny - je zaznamenán už na prvním voj. mapování cca 1735).

                             sc.jpg

                                 Tady někde pod náspem patrně stála sklárna

Nejvíce se ví o sklárnách v okolí Stornského dvora: 

Stornglashütte (8pecí) – stála někde v místě stornského dvora, patrně měla několik objektů se sklářským provozem, mimo jiné někde pod železničním náspem. Seeglashüte (Oberseeglashütte) (6pecí) – na místě pozdějších Jezerních domků na Černém pootoku nad Hamerskou silnicí. Podle některých pramenů byla Oberseeglashüte „pod dnešním železničním náspem“. Tedy logicky vzato, podle kroniky byl pozemek na stavbu Oberseeglashüte zakoupen majitelem Stornského dvora od majitele Stockgütlu (Dakota), který tento pozemek předtím odkoupil od majitele Müllerhanzlhofu (Rudolfovna), čímž vzniká trojúhelník v jehož středu je dnešní nová chalupa pod železničním náspem na cestě mezi Rudolfovnou a statkem. Podle starých map tam opravdu stála chalupa a také tudy vedly staré cesty, a je to tedy i možné (nenašli tam majitelé při stavbě nějaká zelená, či modrá skla?). Hutě a přilehlé usedlosti byly v majetku Hafenbrädlů až do roku 1864, kdy je Franz H. prodal vrchnosti Hohenzöllern (°°°°°°Příloha č.22: Stornhof°°°°°°) (°°°°°Příloha č. 24: Hohenzollernská vrchnost, aneb jak kus Brčálníku vlastnil rumunský král°°°°°)

Fürstenhütte  - sklárna ležela pod sinicí na Hojsovu Stráž mívala 5 pecí. Ještě za První republiky tam bylo asi sedm objektů, z nichž některé byly využívány až do konce 2.sv. války a dnes jsou tam ještě dobře patrné základy -jako haldy kamení a kamenné valy. Dokonce je u jednoho patrný i jakýsi skoro zasypaný zbytek náhonu, kterým od nedalekého potoka ještě prosakuje voda. Původně prý byla sklárna založena rodem Frischů už před rokem 1700, pak měla stejné majitele jako stornské sklárny (Eysner, Schündler) a vyrábělo se tam tabulové sklo. Je doloženo obnovení staré sklárny v r. 1794 pod názvem Neue Fürstenhüte Nepomukem Hafenbredlem. V roce 1808 je jako provozovatelka uvedena Alžběta Hafenbredl. V roce 1825 se přestalo vyrábět.  

Hafenbreedlům patřila rovněž huť Grasslhütte v  hamerském Kreuzwinklu,a později rovněž byla prodána vrchnosti.                       Sklárna pod Černým jezerem (na Jezerní stěně)- existují zmínky o tom, že kdesi pod (nad) jezerem byla sklárna, snad nejstarší ze všech a vyráběla korálky – páteříky. Nepodařilo se ale zjistit bližší místo, ani věrohodný pramen.  Ani nevím, jestli to není nějaká mýlka přepisu různých autorů a nejedná se např. o sklárny v místě Jezerních domků, nebo některé hutě pod Ostrým, kterému se kdysi říkalo Jezerní hora.    Celé 18. stoleti bylo v tomto údolí zlatým časem pro sklárny. Nejen cena surovin, špatné cesty pro dopravu, ale i války, například napoleonské, způsobily v devatenáctém století počátek konce skláren ve Frischwinklu. Ve válečných dobách lidé u nás, ani v zahraničí, neměli peníze na nákup nutně „nepotřebných“ věcí, jako bylo sklo. Bylo nejisté, zda zboží dorazí na určené místo a mocnosti bránily vývozům do znepřátelených zemí. Přežít mohly jen velké a známé sklárny s šikovnými majiteli.

 

 sd.jpg

                              Stabilní katastr(www.archivnimapy,cuzk.cz)

saa.jpg

             Rujny po chalupádch Fürstenhütte zarostlé v lese dnes