Jdi na obsah Jdi na menu
 


16 Zvířata na Rudolfovně

  Příběhy o zvířatech na Rudolfovně jsou z vyprávění paní Sixtové, která tady delší dobu žila a pracovala:

 

Olin.

Měli jme tu malého pejska jménem Olin. Patřil jednomu pánovi ze Špičáku, který se o něho příliš nestaral, a tak musel žebrat o kousek jídla u okolních hotelů. K nám na Rudolfovnu se dostal s naší fenkou Meggi při jedné z jejích toulek.

Byl to takový malý kříženec s krátkýma nohama. Čistokrevný Vetaj (vesnické tajemství).

Byl chytrý, vděčný a učenlivý. Hned k nám přilnul a na svého pána brzy zapomněl. Když si pro něho po nějakém čase pán přišel, pejsek se schoval do sena a odmítal vylézt, dokud pán zase neodešel.

Začal nám pomáhat hlídat koně při vyhánění na pastvu. Kolikrát je prohnal, když se mu zdálo, že dlouho nečinně stojí. Pak začal hlídat i krávy. Tenkrát nebyly na Brčálníku ohrady a kravičky kolikrát utekly, kam neměly. Olinovi stačilo říci: „Najdi krávy a přižeň je!“ a on vypálil. Za chvíli byl slyšet dusot krav a štěkot Olina běžícího za nimi.

Na Rudolfovně si oblíbil koťata a kuřata. Dělala mu velké starosti, protože se pořád rozutíkávala na všechny strany. Byl z toho celý ustaraný. Dokonce pocuchal kožich loveckému psovi, který k nám přišel s polesným, a začal kuřata honit.

Byl svobodomyslný, ani obojek si nenechal navléci. Nevěděli jsme ani, jak byl starý, ale asi hodně. Se stářím přišly nemoci, a když už se nemohl hýbat, museli jsme ho nechat uspat.

Pochovali jsme ho pár metrů od Rudolfovny. Myslím, že se měl u nás dobře, snad proto mám dojem, že tu pořád někde s námi je, snad se jeho dušička k nám vrací ohlídat si svůj rajón.

 

Koťata.

Měli jsme kdysi tři koťata. Šedomodrého Sněhuláka s modrýma očima (původně Sněhurku, než jsme se dozvěděli, že je to kocourek) a Danečka (mourka s rezavou skvrnkou na hřbetě, který se ztratil asi po čtyřech měsících), třetí byla Sága, malinká béžová bojácná „postelová“ kočička, plně závislá na lidech. Zůstala u nás celých 8 let. Sněhuláka si odvezli do Vejprnic.

Když byli ještě pohromadě, naučili se lovit buřtíky. Nenápadně se tulili k lidem, co opékali a pak hup, ukradli buřtík a zmizeli ve stodole.

                     ra.jpg

Psi na Rudolfovně.

Fenka Meggi byla kříženec pudla s německým ovčákem. Zdědila postavu po ovčákovi a srst s apricot zbarvením po pudlovi. Uměla výborně nahánět krávy, ale koním se pletla pod nohy. Kolikrát jsme ji při jízdě na koni museli přeskakovat.

Narodilo se jí 15 štěňat, ale těžký porod nepřežila. Štěňata byla také slabá a moc jich na živu nezůstalo. Měla jsem je v pokoji v posteli a krmila je každé dvě hodiny psím Sunárkem z malých lahviček. Nakonec zůstali dva pejsci. Murphy a Bertík. Murphy byl čtyřbarevný chlupatý pejsek , který miloval lidi. Porazil ho vlak, když mu bylo 5 let. Na vánoce roku 2001.

Bertík byl podobný spíše svému otci, chodskému psovi. Byl a je dodnes ostřejší. Měla jsem pocit, že umí počítat. Když se opékalo na rožni prase, sledoval, kdo všechno u prasátka je. K pečení nepustil toho, kdo přišel na poslední chvíli.

Bertíkovi je dnes 13 let (2009) a dodnes hlídá Rudolfovnu. I když je hluchý a sotva chodí, každému oznamuje, kdo je tam pánem.

 

František.

Pak že se slepice nedají ochočit. Vylíhlo se nám 8 kuřátek. Kvočna je brzo přestala vodit, a tak ji zastoupil pejsek Olin. Naučila se hřadovat koním na hřbetě, kde jim bylo teplo. Do kurníku se bála jít, protože je dospělé slepice klovaly. Nosili jsme je proto na ruce jako sovičky do stáje , kde bydlel náš býk Vlastík. Kuřátka si na to tak zvykla, že se potom nechala nosit i v dospělosti. Slepičky to časem přešlo, ale kohout byl správný lenoch a mazel. Dostal jméno František. Hosté se divili, že se kohout nechá chovat v náručí. Když se bál, zahrabal se do sena, nebo zalezl do kukaně, kam slepice snášely vejce. Tiše ze své skrýše kvokal, aby dal o sobě vědět, kde je. Pak mi žaloval, že se dělo něco divného. Chodil za mnou jako pejsek a slyšel na zavolání. Často se pásly slepice u lesa. Stačilo zavolat „Františku!“ a celé hejno za ním přilítlo zpátky do dvora.

                  rb.jpg

Koně.

Na Rudolfovně žili také koně. Nejdříve Lukáš a Kaštan. Když netahali v lese dřevo, jezdili jsme na nich. Lukáš byl tmavý (játrový) ryzák se smetanovou hřívou. Byl pomalý. Zato Kaštan, to byl za jízdy neovladatelný blázen. A to jsme jezdili bez sedla!

Místo Lukáše pak přišel tmavý hnědák Radek a Fuks. To byl ten, na kterém hřadovaly slepičky. Nakonec zůstal jen Kaštan. K němu jsme dali šetlendského poníka Goliáše. Měl světlou, skoro bílou barvu. To bylo číslo! Když byl mladý, měl takový ten napoleonský komplex a nechtěl být tím malým. Byl pořád na zadních. Nerespektoval ohradu a potuloval se po okolí. Jednou se šel projít do tunelu, jindy na blízký statek. Nebál se vlézt chatařům až do kuchyně. Na chatách jsou kuchyně malé, tak je snadno svým tělem téměř vyplnil. Hospodyně, které od dveří dosáhly jen na zadní část jeho těla, se bály, aby je třeba nekopl při nešetrném odvádění. Mohly jen koukat, jak se Goliáš krmí ze stolu pečivem a vybírá z tašek dovezené ovoce.

                                   rc.jpg

                                 Goliáš na průzkumu interiéru cizí chaty

 

Kaštan se stal na Goliášovi téměř závislý, tak s ním Goliáš chodil do lesa tahat dřevo. Nejprve jako doprovod a pak dostal postroj a tahal také. Byl pracovitý, ale nezbedný. Stačila chvilka nepozornosti, vysypal dělníkům tašky a pochutnával si na jejich svačinách.

Na vycházkách mi nikam neutíkal, chodil za mnou jako pes. Jednou jsem s ním byla na Černém jezeře a nechala ho navolno bez vodítka. Vytáhl jednomu z turistů z kapsy pytlík s nějakou dobrotou. Vesele běhal po břehu a byl nadšený, že ho s tím úlovkem někdo honí.

Když jsem se stěhovala, nemohla jsem si ho vzít s sebou. Dala jsem ho jedné paní ze Starého Plzence. Jezdí na něm děti a zapřahají ho do vozíku. „Odchoval“ tam už hodně jezdců.

Dokonce jel i závody dvojspřeží. Přestože tam byl nejmenší z poníků, umístili se na třetím místě z dvaceti párů. Takže velký úspěch. Dnes je mu 15 let.

Koně Ivana, který žil také na Rudolfovně, mám teď doma a jezdí na něm moje děti.

rd.jpg