Jdi na obsah Jdi na menu
 


14 Pečení chleba ve venkovních pecích

   Venkovní pec na chleba byla na Šumavě u každé větší usedlosti. Zbytek takové pece stojí vedle Rudolfovny. Je tam už jen taková chaloupka s komínem, bohužel už bez vlastního vnitřního zařízení – pece.

                pa.jpg                                                                                                                              Pec na chleba se stavěla podle starých požárních předpisů na východ od stavení, aby případné jiskry z komína nezanášel západní vítr na dům a ty pak nezapálily jeho, kdysi dřevěnou, či slaměnou, střechu. Rovněž u Rudolfovny je pec na východní straně. Pece byly vyzděny z cihel, nebo z kamene a měly sedlovou střechu. Uvnitř byl klenutý prostor svývody kouře do čtyř stran a odtud dále zděnými tahy do komína nad pecí. Kouřové vývody byly uzavíratelné cihelnými šoupaty, aby teplo po vyjmutí popele neuniklo. Nad vyzdívkou pece ze šamotových cihel bývala jakási izolační a akumulační vrstva ze střepů a písku. V přední části bývalo zastřešené závětří, které chránilo hospodyni před povětrností a bránilo větru odnášet žhavé uhlíky vypadlé z pece. Chleba se pekl jednou týdně, nebo podle potřeby jednou za čtrnáct dní. S chlebem se zacházelo s velkou úctou a říkalo se, že je to Boží dar. Samozřejmostí bylo požehnání chleba před zakrojením. Hospodář naznačil na spodní straně chlebu tři křížky.    

pc.jpg  pd.jpg                      Z informačního letáčku skanzenu Finsterau                             Na bavorské straně se dělával silně kořeněný žitný chléb s fenyklem, koriandrem a kmínem, nebo tmavý chléb ochucený sladem, obojí bez použití kvásku. Na české straně býval chléb kynutý z žitné i pšeničné mouky (žitná obvykle převažovala).                               Pec se zapalovala brzy ráno. Vyložila se půlenými poleny z listnatých stromů. Po vyhořeni se žhavý popel hrablem vyhrnul ven, pec vyčistila koštětem a začaly se dřevěnou lopatou vkládat nakynuté bochníky. Zda je pec správně vyhřátá, to většinou pekař odhadoval vhozením hrsti mouky, která zhnědla či začala hořet. Každý musel znát dobře svoji pec a vědět, kde nejdříve chladne či kam přeložit pecen, aby se rovnoměrně pekl a mohl se člověk pak pochlubit dozlatova upečenými bochníky.Aby chleb co nejdéle vydržel, ukládal se v tmavých místnostech, kde bylo chladno. Ve slaměných ošatkách se přikrýval utěrkami, aby si udržel vláčnost.  

pb.jpg                        Z informačního letáčku skanzenu Finsterau                         Téměř všechno výše uvedené, včetně obrázků, jsem se dozvěděla z informačního letáčku ze skanzenu Finsterau v Bavorsku. Lidé u nás dnes již zcela zapomněli, jak se tímto způsobem chléb peče. Takový chléb z pece se chutí nedá srovnat s koupeným chlebem z pekárny.

 

  Měla jsem možnost ochutnat chléb, který upekla ve venkovní peci "teta Glazerová". Její předci odešli asi před stopadesáti lety z Čech do Rumunska, založili tam šest vesnic a dodnes tam udržují český jazyk, písně, autentické zvyky a kulturu. Spolu s mnoha dalšími rumunskými Čechy se v roce 1998 přestěhovali zpět k do Čech, k nám do Dýšiny a na zahradě fary postavili venkovní pec, kde podle starých zvyků na různé slavnostní příležitosti pečou výborný chléb.                                   V Rumunsku žili v nadmořské výšce 750m/m, byly tam tuhé zimy se spoustou sněhu jako na Šumavě. Pole tam byla kamenitá a bylo třeba je hodně hnojit, kvůli čemu si mimo jiné také drželi dobytek. Pěstovali si kukuřici a pšenici, kterou vozili semlít do mlýnů a ato i v moderní době, před tím, než se vrátili do čech.. Z této pšeničné mouky pekli vlastní chléb. V obci, kde bydleli se nedal koupit chleba, sice se občas dovážel, ale nebyl tak dobrý, jako ten domácí, který si tam pekla (a dodnes asi peče) téměř každá domácnost. Obchod byl ve městě vzdáleném 18km, ve vsi byl jenom bufet, kde se nalévalo a prodávalo pár věcí.

 

img_1869.jpg

"teta" Glazerová krájí čerstvě upečený bochnk na dvoře dýšinské fary napečený pro návštěvníky  "Noci kostelů"

   Podle paní Glazerové, je velice důležité jakou kvalitu má mouka, ze které se peče. Používají pouze pšeničnou bílou mouku. V Rumunsku byla prý jiným způsobem mletá, byla tam určitá příměs namletých otrub. Když pečou u nás, nejvíce se tomu blíží směs hladké, polohrubé a hrubé mouky. Dokonce i speciální mouka dodávaná zde na pečení chleba je prý jiná a ne příliš vyhovující.      Na jednu várku pečení zadělávají ze 6kg mouky a 3kg vařených namačkaných brambor, pro vláčnější a chutnější chléb. Chléb se zadělává den předem s kváskem zbylým z předešlého pečení a s třemi kostkami nového droždí. Těsto se pečlivě zamíchá a nechá stát do rána. Ráno se osolí „dvakrát do ruky soli“ a zadělá se vlažnou vodou tak, aby se těsto nelepilo. V peci se zatopí s dřevěnými poleny a nechá se pec rozpálit. Mezitím se z těsta udělají bochánky na ošatkách a těsto kyne. Z tohoto množství vyjdou čtyři bochníky a obvykle ještě jeden maličký, který se nechává péct vpředu u dvířek. Asi po 1,5 hodině se popel a uhlíky vyhrabou železným hrablem a vymete namočeným koštětem (aby nechytlo). Zkouší se teplota pece vhozenou moukou, pokud se nepřipaluje a nečerná, je to v pořádku. Do pece se dají bochánky a peče se asi 1,5 hodiny. Když to vypadá, že chléb nečervená dají se do pece ke dvířkům zpátky žhavé uhlíky, aby se zvýšila teplota. Teplota se také reguluje uzavíratelným odtahem. 

    Po upečení se chléb maže vodou, nebo sádlem, aby zvláčněla kůrka a měl by pak alespoň půl hodiny stát, než se začne jíst. Vydrží určitě nejméně tři dny dobrý.

         Možná si mnozí neuvědomují, že Češi, žijící v Rumunsku bezděky zakonzervovali a do dnešních dob dochovali unikátní dovednosti, které tu kdysi byly běžné a dnes je už nikdo neovládá.