Jdi na obsah Jdi na menu
 


Začátek 20. století, 1.sv. válka

  V údolí se po vlně vystěhovalectví ustálil počet stálých obyvatel a klesal jen pomalu. Naopak všude přibývali sezónní návštěvníci - turisté. Přesto se se tady normálně žilo a byly zakládány různé spolky, jako např. Zeměělský spolek pro zušlechtění chovu skotu (1898), Spolek válečných vysloužilců (1902), Spořitelní a záložní spolek Reifeisenka (1905).

  Po požáru pivovaru v r. 1910 uznali místní za vhodné založit Sbor dobrovolných hasičů v Hojsově Stráži, který dostal dvě ruční stříkačky. Kromě toho byla nařízena další protipožární opatření, která měla zamezit vzniku požárů a usnadnit hašení – např. požární nádrže – rybníčky, dodnes patrné u některých u usedlostí.

   Kromě jiného v této době žil v údolí Sepp Wudy – věštec, který je stále známý v Německu a který měl vize, které jsou poplatné i dnešní době. Kromě toho prý přesně předpověděl svou smrt.
(°°°°°Příloha č. 41: Věštec Sepp Wudy°°°°°)
 
                img_0526.jpg
 
1. světová válka.  
  Telegramem byla nařízena mobilizace 26. července 1914. Byli vráceni všichni výletníci, kteří trávili v těchto místech své dovolené.
   
    Podle přepisu kroniky od p. Šmída: 
„Již ve tři hodiny odpoledne odjížděli záložníci ke svým plukům, dobrovolníci se hlásili a všichni v naději, že podle vymožeností moderní doby musí býti za pár neděl po válce a oni opět že budou doma.
  Sedláci připravovali koně, postroje, povozy i saně, neboť obecní úřad je potřeboval všechny, neboť svolávání do zbraně bylo prováděno po etapách. Chystalo se seno, oves a vše ostatní, o čem se vědělo, že toho moloch války za krátko bude potřebovat.
  První zprávy od narukovaných se utápěly ještě v záplavě praporů a volání po vítězství….Brzo však začaly docházet do obce zprávy jiné – zprávy o padlých, Alois Pangerl, hostinský, a Josef Kelnhofer, syn Stockbauera, byli z prvních, které zdejší obec oplakala.
  Rok 1914 dal příležitost shlédnout zdejším občanům nejhroznější údery války – zmrzačené lidi. Obec byla vyzvána připravit 100 lůžek pro raněné rekonvalescenty, dobročinností jich bylo opatřeno dokonce 130... “
 

ho.jpg

                                     Pomnik padlým 1.sv. války v Hojsově Stráži
 
   Lůžka byla umístěna v opuštěném Boyerhofu (majitel Aschenbrenner odešel předtím do Ameriky), v hostincích a penzionech. Později byli utečenci z Polska a uprchlíci z Haliče či Bukoviny ubytováni i v budově školy.
   V tomto, už tak chudém kraji zavládla nouze o potraviny a základní potřeby. Mezi uprchlíky byla velká úmrtnost a ještě se k tomu přidala španělská chřipka v roce 1918.
   První světová válka od samého počátku byla dobrými časy pro pašeráky, kterými se v této době stávaly stále častěji ženy a děti, protože muži byli na frontě. Pašovaly se hlavně potraviny a léčiva. Na konci první světové války už byla taková bída, že pašeráctví zabránilo velkému hladomoru, který reálně hrozil a na tržnicích bylo k dispozici zvětší části jen pašované zboží. Pašeráci sice v každém období historie byli lidmi, konajícími protizákonnou činnost a byli za to stíháni. Ale v chudých pohraničních oblastech byli pro obyčejné lidi velkým přínosem, byli jimi i obcí neoficiálně podporováni. Nejen, že zajišťovali nedostatkové zboží, ale také dopřávali výdělku chudým tím, že  "za čárou" prodávali jejich výrobky.
(°°°°°°Příloha č.49 poslední pašeráci°°°°°°)
(°°°°°°Příloha č.42: Seznam padlých v 1. a 2. světové válce z obce Hojsova Stráž°°°°°°)
 
   Monarchie byla v rozkladu a nebyla schopna žádným způsobem pašování zabránit. Pořádky se pomalu začaly nastolovat až po roce 1918, kdy se zestátňoval majetek feudálů a byly vydány např. zákony o „obstavení velkostatků a zabrání velkého majetku pozemkového“. 
(°°°°°Příloha č.24: Hohenzollernská vrchnost, aneb jak kus Brčálníku spoluvlastnil rumunský král °°°°°) 
 
   Po ustanovení nového státu vzniklaPohraniční finanční stráž“, která měla za úkol nejen v blízkosti hranice, ale i v širším pohraničním pásmu hlídat a zachycovat neproclené zboží. 
    Německé osady – původní rychty v pohraničí včetně Hojsovy Stáže usilovaly hned po vzniku nového státu o vytvoření samostatného svobodného území v rámci Československého státu – „krajských svobodných měst republiky rakouské“. Do Nýrska byl delegován krajský hejtman, který měl zorganizovat tento samostatný svaz měst a měl být jako další hejtmanství začleněn do svazku svobodných území. Plán byl ale už v zárodku zmařen rychlým a rozhodným zásahem sokolských jednot z Nýrska a Janovic. Hejtman musel uprchnout, aniž stačil cokoliv zařídit. Byl tak zmařen pokus vytvořit německé autonomní pohraniční části Čech a Moravy, pro které byl připraven název „německé Sudety“. 
 ................................................................................................................
 
   V tento okamžik se dostávám k historickému období, jehož historie byla mnohokrát překrucována, politicky upravována, o které většina z nás dodnes neví, jak to vlastně bylo. Tedy historie česko - německých vztahů za První republiky až do roku cca 1948. Právě proto o tom mnozí raději nemluví a chtějí na všechno zapomenout.
   
  Mám české i německé předky a několik německých příbuzných, které také odsunuli. Na tuto věc pohlížím schválně i z jiného úhlu, než je ten všeobecně vžitý. Nejen z pozice vlasteneckého Čecha z Prahy ale i z hlediska člověka německé národnosti, který ještě před nějakým rokem byl, jako každý jiný, hrdým občanem Rakouska – Uherska a který žil na území, kde po staletí poklidně hospodařili jeho předci a sousedé rovněž německé národnosti. Vážili si své vlasti a místa, kde žili (vždyť Ernstova kronika není jen opisem dat ze starých kronik, ale rozsáhlá práce vzniklá studiem archivů a muzeí). Rakousko - Uhersko se rozpadlo a všichni začínali stejně od nuly. Češi, Slováci, Němci, Maďaři a další národy.      Němci kterých nebylo v pohraničních oblastech zrovna málo (procentuálně bylo v První republice mnohem více Němců, než Slováků!), chtěli také své oddělené území, kde by se respektovala jejich národnost, alespoň v rámci nového státu, tak jako toho později dosáhli Slováci. Češi ale v euforii z nově nabyté svobody a ve staleté nenávisti ke všemu německému, vše nemilosrdně a bez kompromisu hned na začátku zatrhli. Je to bezesporu i zásluha několika generací urputných „obrozenců“ křečovitě vnucujících všem obyvatelům Češtinu a kněžnu Libuši... Na celém území prosazovali vše jen a pouze České. Být třeba Barborou Aschenbrennerovou z Bartlmichlgütlu (skutečná osoba, která žila tady v r. 1918), byla bych velmi zklamaná. Vím, že to nebylo všechno tak jednoduché a černobílé. Území nebyla jen Německá a Česká, ale většinou v určitém poměru smíšená. Možná ale právě proto, kdyby se tehdy více přemýšlelo bez emocí a nenávisti, bylo by méně zlé krve a za pár let by třeba v pohraničí dopadlo všechno jinak… 
  
Stránky jsou psány za účelem poznání a usmíření obou národností.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 
První republika.
   V Hojsově Stráži se začali usazovat více Češi, neboť se stala známým horským letoviskem zapsaným i v prestižních adresářích a průvodcích. Stavěly se, nebo opravovaly, hotely a penziony. Návštěvníkům, mezi kterými bylo hodně Čechů, se nabízela padesátiprocentní sleva na vlak, když tady setrvají deset a více dní.
  Na rozdíl od jiných pohraničních a venkovských oblastí tu neklesal počet stálých obyvatel a naopak jich bylo stále více (v roce 1930 zde žilo 928 osob převážně věřících katolíků, z toho 56 Čechů a bylo obydleno 124 domů).
   Stavěly se i nové domy a usedlosti. Barbara a Karl Aschenbrenner z Bartlmichlgütlu odkoupili např. pozemek a postavili nový dům při hlavní silnici před Hojsovou Stráží a Wilhelm Aschenbrenner nový, dnes ještě stojící dům v místech chalupy u Polívků. Ferdinand Dums postavil dům pod Rudolfovnou směrem k elektrárně (spojený se stodolou, dnes s červenou plechovou střechou). Frisch postavil nový dům v místě usedlosti Frischmühle (dnes je tam už jiný). Poprvé za První republiky byly využívány jakési typové projekty, takže tu vznikaly téměř na vlas stejné domy (např. chata Slávie VŠ a Ostříž). 
(°°°°°°Příloha č.29: Další zajímavé chalupy v údolí.°°°°°°)
 
                img_3142.jpg
 
   Zima roku 1928/1929 (hlavně únor) byla neobvykle studená, je zaznamenáno, že teplota klesala až k -40°C. Musela být zavřená škola a prý se přitápělo i ve stájích. Z lesů přicházela k chalupám hladová a vyčerpaná zvěř.
    V roce 1929 se započalo se stavbou elektrárny Černé Jezero. Pro místní obyvatele to bylo požehnání, protože to přineslo pracovní příležitost a peníze, nejen na stavbě vlastní, ale i v okolí, protože někdo musel nakrmit a ubytovat množství dělníků, kteří přišli. Situace se dala přirovnat stavbě železnice, která tu probíhala o padesát let dříve.
(°°°°°°Příloha č.43 : Elektrárna Černé jezero°°°°°°)
 
   Finanční stráž v nově vzniklém státu měla nařízeno mluvit česky a to bylo v oblastech, jako byla Hojsova Stráž, asi problém. Do první světové války bylo na Brčálníku prakticky odjakživa stoprocentní německé osídlení, ať se na mě za ten výrok zlobí kdo chce. První Češi sem jednotlivě přicházeli a usidlovali se až na začátku 20.století. Po první sv. válce se přece jen v pohraničních oblastech, a rovněž i zde, objevovala více česká jména. Dalším problémem, který se objevil později, byla smíšená manželství, kdy český strážce hranic měl německou ženu.  Obyvatelstvo "finance" všeobecně nemělo rádo už z podstaty jejich povolání a docházelo k podobnému nahánění a strkanicím, jako byly ve filmu „Krakonoš a lyžníci“ včetně toho zpočátku legračního učení jízdy na lyžích.
   Německo a celá Evropa byla zmítána hospodářskou krizí a v Německu se k moci dostal v roce 1933 Adolf Hitler.
   Do služby k Finanční stráži byli zapojováni stále více služební psi. Původní strategie psovodů – kdy pes musel pašeráka předběhnout, skočit na něj tlapami, povalit ho a držet ho na zemi do příchodu pána se ukázala nevhodnou, protože pašerák často vytáhl nůž a psa zabil.
  Tak se přešlo na jiný způsob používaný dodnes a přineslo to velké zvýšení počtu zadržených pašeráků.
  V roce 1931 Finanční stráž narazila na nový element – začátek pašování kokainu a jiných drog do Čech.
  Stavba elektrárny sice dobře živila místní obyvatele, když už jinde lidé trpěli krizí. Netrvalo to ale dlouho, nastala všeobecná nezaměstnanost a bída, tak jako jinde. 
  Obcí procházeli žebráci a tuláci ze všech koutů země. Byl zřízen chudobinec. Obec si půjčovala peníze a žádala stát o podporu pro chudé. Tato neblahá situace trvala několik let,  každá usedlost se prý musela průběžně každodenně postarat noclehem s jednoduchou stravou o 3-4 besprizorní osoby navíc.
   Místní německé obyvatelstvo chudlo, hospodářská situace byla všeobecně neúnosná a svalovali to patrně na nový stát a jeho postoje, mimo jiné i na oficiální poltiku první republiky navazující na obrozenecké ideály, tedy nepokrytě namířenou proti nim. 
  Stačilo, aby přišel někdo, kdo nabídne naději na lepší život a obnovení hrdosti potomků svobodných královských sedláků a spělo to ke katastrofě...