Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nejstarší historie

 
Od začátku až k třicetileté válce – nejstarší historie
 
   Kdo a kdy žil první na území Hojsovy Stráže, to se asi nikdo nedozví. Vzhledem ke klimatickým podmínkám se mi ale zdá, že tudy dlouho lidé spíše jen procházeli, než aby se tu usazovali. Neměli k tomu důvod, když tehdy na „lepších“ místech pod horami bylo ještě volno.
    Nejstarší zmínku o této konkrétní oblasti jsem našla z doby po roce 1000n.l. .
   Šumava a její podhůří na obou stranách hranice byl tehdy jeden velký nepropustný prales. Hory a údolí s močály do kterých byly napadány stoleté ztrouchnivělé kmeny. Běžně se tu pohybovali medvědi a vlci. Žádné cesty, jen drsné podnebí s haldami sněhu v zimě.
   V té době v Čechách vládli (lépe řečeno se mezi sebou řezali) Přemyslovci a v Bavorsku byl u moci král Jindřich II. Ačkoliv jsme na hranici dvou států, vzájemné vazby tu byly překvapivě velmi pevné a časté. Majetkově hranice nebyla přesně vymezená, spíš ji přirozeně tvořily horské hřebeny.
    Šumava byla odpradávna rozhraním dvou světů, přes které putovali obchodníci i pašeráci. V ranných dobách se z Čech přes Šumavu „exportovali“ na západ otroci, kožešiny, med a vosk. Opačným směrem putoval luxusní textil, šperky a koření.        
    Do povědomí se v této době dostává osoba benediktýnského mnicha Vintíře (asi 950 – 1045). Je to úplně první Šumavan, kterého známe jménem. Byl příbuzným krále Jindřicha II. a jeho sestra se provdala za uherského krále. Byl to tedy člověk urozený, s přístupem ke dvoru (překvapivě nejen k bavorskému, ale i k českému, neboť se říká, že byl kmotrem českého knížete Břetislava I.). Měl tudíž nemalou příležitost a vrozené schopnosti k diplomatické činnosti.
(viz °°°°°°Příloha č. 1a: Sv. Vintíř°°°°°°)

vintir.jpg

Sv. Vintíř na cestě šumavskými hvozdy - malba v klášterním kostele
sv. Jana Křtitele v Rinchnachu.
(www.kohoutikriz.org)

   Za hranicí, na Bavorské straně, založil klášter v Rinchnachu. Začal seznamovat okolní, většinou velmi prosté obyvatele s křesťanskou vírou a zakládal kaple. Stal se znalcem Šumavy, kterou na svých misiích křížem krážem prošel a kde znal každý kámen či pěšinu.
   Klášter se stal útočištěm poutníků ubírajících se přes hraniční pohoří a na žádost bavorského krále „…jal se Vintíř kolem roku 1029 s nesmírnou námahou klestiti v pomezním hvozdu soumarskou cestu…“ z Řezna (Regensburg) přes Světlou (Zwiesel) k Dobré Vodě (tam je dodnes zázračná vintířova studánka) a dále na Hartmanice. Některé prameny uvádí, že jeho dílem je i boční větev obchodní Světelské stezky směrem na Klatovy (přes Železnou Rudu a Hojsovu Stráž). 
   Tato stezka se také nazývala výšinná, protože od Železné Rudy vedla přes Pancíř po hřebeni k Můstku a Prenetu. Mělo to jediný důvod. Hřeben byl prostupnější, méně zarostlý a snáze udržovatelný, než údolí. Dnešním malebným Brčálnickým údolím se tehdy kvůli bažinám, pralesu, zvěři či závějím nedalo vůbec nijak projít.  
(°°°°°°Příloha č. 1: Staré cesty a stezky°°°°°°) 
    Je pravděpodobné, že na této stezce, tudíž i kolem Hojsovy Stráže, byly zbudovány nějaké „stanice“, chatrče pro pocestné, možná i trvale obydlené někým, kdo cestu udržoval (z roku 1040 je prý zpráva o vybírání cla na Prenetu). Později o několik staletí později tamtéž (v roce 1408) postavili Racek a Bohuslav z Janovic, páni z Rýzmberku nad studánkou s léčivou vodou kapli sv. Kunhuty a dům pro celníka – bylo to už tehdy místo na velice významné obchodní cestě.
(viz °°°°°°Příloha č. 61: Prenet°°°°°°)
 
   Zpět do doby, kdy v Čechách vládl kníže Břetislav I. Jak víme z dějepisu byl to syn Oldřicha a Boženy a coby levoboček neměl dlouho možnost výhodného sňatku, tudíž to vyřešil po svém a unesl v roce 1021 z kláštera ve Svinibrodu (Schweinfurt) Jitku, dceru bavorského velmože, se kterou se oženil a splodil s ní pět synů…
„…Tedy Břetislav, z jinochů nejkrásnější a hrdina nejudatnější, slyše z mnohých vyprávění o neobyčejné kráse, ušlechtilosti a urozeném původu řečené dívky, nedovedl ovládnouti svého ducha a jal se v srdci přemýšleti, má-li se pokusiti unést ji mocí, či se o ni řádně ucházeti. Ale rozhodl se raději mužně jednati než schýliti k pokorné prosbě šíji….“
   Břetislav  si začal asi moc „vyskakovat“ což se nelíbilo jeho sousedovi z Bavorska. Jindřich III. „černý“  vytáhl s vojskem směrem na Domažlice. Břetislavovo vojsko bylo ve velké početní nevýhodě, přesto nepřítele těsně za hranicí (bitva u Brůdku), obklíčilo. Kamením a kládami mu zatarasilo ústupovou cestu a v bitvě zvítězilo. Ještě dnes událost připomíná jméno osady Prapořiště u Kdyně  (podle ukořistěných bavorských korouhví). Říká se, že by zbylí bavorští bojovníci, včetně krále Jindřicha, nepřežili, kdyby je Vintíř tajnými nehlídanými stezkami (přes dnešní Hamry a Brčálník) nevyvedl na bavorskou stranu ke klášteru Rinchnachu.

bitva_u_br-c5-afdku.jpg

                                         Bitva u Brůdku (Wikipedie)

   A hned o rok později se karta otočila a bavorský král došel až ku Praze. A zase prý s pomocí Vintíře, který předtím ukázal králi (dle Michaela Ernsta) tuto nebezpečnou, leč nechráněnou a zatím málo známou cestou přes dnešní Hojsovu Stráž a údolí Úhlavy.
   Obě strany si jistě uvědomily důležitost tohoto pohraničního území a jeho ostrahy. Jistě panovníci podnikli nějaká opatření, i když nevím přesně jaká. Stavba pohraničních strážních hrádků, jako toho na Ostrém, začala až o sto let později kdy místním panstvem byli hrabata z Bogenu. Ti vlastnili velká území na obou stranách hranice např. i hrad Rabí.
   Takže je dost možné, že se tehdy územím dnešního poklidného Brčálníku potulovaly v hlubokých lesích skupiny nevraživých, po zuby ozbrojených, podezřívavých zvědů či naopak hlídačů průchodu tímto územím. Už v té době to tu asi bylo nepříjemně nebezpečné a divoké…
(°°°°°°Příloha č. 2: Strážní hrad na Ostrém°°°°°°)
   Co se týká názvu „Královský hvozd“ určitě nepochází z doby Břetislava, neboť to byl kníže a ne král. Prvním králem byl Vratislav II., ale název je prý z doby Přemysla Otakara II.
   Z roku 1422 (husitská doba) je zmínka o zástavě královského majetku (území od dnešního Nýrska k Železné Rudě) králem Zikmundem ve prospěch Bohuslava z Janovic pána z Rýzmberku, protože zřejmě v této složité době zmatků, bojů a rabování v královské pokladnici docházely finance (jak je známo, po zářivé době Karla IV. nastoupil na trůn jeho syn Václav IV., prý slaboch a opilec který zemi vedl od deseti k pěti a Husité to dorazili...). 
   Po porážce husitů putovaly po celé zemi a rovněž i po Šumavě, hordy bývalých husitských bojovníků - bezprizorních osob, přivyklých kořistnickému způsobu života, osob, které se neměly kam vrátit a co ztratit. Využívaly opuštěných skrytých objektů jako svých základen. Možná i na opuštěném hrádku na Ostrém byla takováto „loupežnická“ základna a dala vzniknout strašidelným pověstem.   
    Je rovněž zajímavé, že tu tehdy lovili v říčkách a potocích škeble na perly, kterými prokazatelně vrchnost dobře platila králi. V oblasti žili v té době čeští obyvatelé, ale Němci tu byli také (od kolonizace z doby hrabat z Bogenu) a mluvilo se tu Česky i Německy.
   Již v době před třicetiletou válkou se osady jmenují Hammern (Hamry), Eisenhammern, Eisenstein (Železná Ruda), Eisenstrass (Hojsova Stráž), tudíž je jasné, že tato oblast byla už hodně zabydlená a základem hospodářství bylo zpracování železa. Německý název Hojsovy Stráže Eisenstrass ukazuje na důležitost výše jmenované stezky, a její západnější odbočky kterou se dopravovala směrem na Zelenou Lhotu železná ruda.
   V roce 1578 císař Rudolf II. Prý zastavil „území zvané Království, kde není žádného poddaného ani vsi…“  Janu v. Popelovi z Lobkowitz. Ten odkázal svůj majetek manželce a tím přešel na rod Kolowratů. V té době došlo k velké německé kolonizační vlně. Páni chtěli na získaném majetku vydělávat a zájemců o půdu v nehostinném kraji bylo podstatně více na německé, než na české straně. .....

img_3824.jpg