Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. světová válka, před a po ní

   Nástup nacistů po roce 1934 způsobil příliv demokraticky smýšlejících uprchlíků z Německa do svobodného Československa.

  Přes hranice putovali pašeráci v téhle době se stala hlavním sortimentem pašování nacistická ideologická literatura, později i zbraně a výbušniny. Rok 1934 byl navíc velice suchý, takže nebyl dostatek krmení pro dobytek a sedláci ho museli před zimou prodat ve velké míře pod cenou. Mnozí místní lidé začali opouštět své domovy a hledat obživu jinde.  
 V této době všeobecného nedostatku, nouze a frustrace nedostatečného z národnostního sebezařazení podlehlo patrně i místní německé obyvatelstvo nacistické propagandě. Nový český stát se o ně (po roce 1918) nepostaral, Češi je měli za jakési trpěné cizince ve vlastní zemi, kteří se tu nějak historicky ocitli, víceméně tu neměli co dělat. Vznikaly nesváry a oboustranná nenávist. Německé obyvatelstvo drželo pospolu proti Čechům a pohraniční finanční stráži, která to měla v té době velmi těžké. Proto byla posílena ostraha hranic v roce 1936 o Stráž obrany Státu (S.O.S.) – jednotky, které obsahovaly příslušníky finanční stráže, četnictva, policie a vojska. 
   Do této doby spadá vznik kasáren Sruby, které byly postaveny v tomto roce pod špičáckým sedlem. Jednalo se o dva poměrně velké objekty s kamenným přízemím a roubenou dřevěnou vrchní částí. Byly postaveny pro elitní pěchotní hraničářské jednotky, které navazovaly na bývalé rakousko-uherské prapory polních myslivců. Díky tvrdému výcviku v drsném horském prostředí patřily k nejlepším v Evropě. Vzhledem k tomu, že v tomto místě tehdy nebylo tolik lesů, byl odtud dokonalý rozhled do celého Brčálnického údolí až k Hamrům a stály také pod strategickou cestou směřující přes Hojsovku do vnitrozemí.
   
(°°°°°Příloha č.44: Kasárna Sruby°°°°°)
 V pohraničí se obyvatelstvo fanaticky hlásilo k Henlainově sudetoněmecké straně.
 
                                             henlein_konrad.jpeg 
                                          Henlain (Wikipedie)

   Po celé délce hranice s Německem docházelo ke konfliktům nejen mezi ostrahou hranic, ale i mezi českými a německými obyvateli, potažmo židovskými. Pochody hajlujících výrostků v ulicích, rozbitá okna, zapálené stáje…
   Hojsova Stráž, jak už bylo řečeno, na rozdíl od okolních obcí, měla téměř vysoký podíl Německého obyvatelstva, což v téhle velmi napjaté době bylo spíše plus, protože tu mohlo být méně konfliktů.
    Nevím, jak to bylo před válkou tady, a co se to dělo za války. Ale faktem je, že po válce bylo považováno hodně místních lidí za antifašisty a projevilo se to tím, že tu spousta lidí mohla zůstat a nebyla odsunuta (nebo byla odsunuta až po únoru 1948).  
 I přes napjatou dobu se konaly závody např. ve skocích na lyžích (1936) – v německém přepise kroniky se píše, že na můstcích Tomalochhang zvítězil skokem 28m Karl Wudy z Eisenstrassu… 
   Situace se vyostřila v březnu 1938, kdy bylo Německem zabráno Rakousko. Byla vyhlášena mobilizace a v nočních hodinách 21. března česká armáda obsadila Hojsovu Stráž. Bylo stále hůř. Z Německa přicházela štvavá propaganda a nenávist. Na počátku září začali utíkat „utiskovaní“ místní Němci houfně do Bavorska. Hitler podepsal 17. září Henleinův návrh na vznik Freikorps – sabotážního a teroristického armádního seskupení, do kterého byli přijímáni fanatičtí nacisté z obou stran hranic a které nerespektovalo hraniční čáru. 
   Mělo za úkol vyvolávat v pohraničí napětí, napadat se zbraněmi v ruce jednotky S.O.S. Své odpůrce zajímali a často odvlekli do Německa. Česká armáda byla v pohotovosti. V pohraničí v této době už vlastně zuřila válka. Hordy Freikorps napadaly četnické stanice, kasárna a veřejnou moc. Přibývali mrtví na obou stranách.
   22. září 1938 Freikorps obsadili Hojsovu Stráž a zaútočili na nádraží v Alžbětíně. Ukradli a do Německa odvezli pět lokomotiv a odvlekli do zajetí 30 lidí (informace beru částečně z kroniky Hojsovy Stráže a z knih Jana Jiráka). Zároveň několik set(!) příslušníků Freikorps podniklo útok na jednotky S.O.S. u hotelu Gradl, lesovny Bredlův Dvůr a u železnorudské železniční zastávky. Pokračovali směrem na Čachrov. 
   Byly povolány jednotky pěšího pluku „Foligno“ z Klatov, které město znovu dobyly a udržely přes stálé ostřelování až do říjnového záboru území po Mnichovu.
 
    bb.jpg 
  Zátaras v Železné Rudě (z knihy J. Jiráka. Na stezkách krále Šumavy)
   
  Do vnitrozemí se začaly hrnout proudy českých uprchlíků, nebo „slušných“ Němců, mnohdy s pohnutými osudy. Poslední vlak z Železné Rudy na Nýrsko prý jel 23.9. 1938, po něm byly vytrhány koleje ve Špičáckém tunelu a byl konec… 
(°°°°°°Příloha č.46: Příběh vyhnaných Čechů z Nýrska a Železné Rudy°°°°°°)
 
 29. září 1938 byla v Mnichově podepsána dohoda o povinnosti Československa odstoupit  pohraniční území (Sudety) Německu. České ozbrojené složky museli do deseti dnů opustit oblast na novou hranici, která byla v Janovicích a Čachrově (ale jinde zasahovala až k Plzni), kde byla postavena provizorní strážní hraniční budka. Československo přišlo o pohraniční opevnění a bylo naprosto bezbranné.
   Dodnes se diskutuje o tom, zda jsme se měli tak snadno vzdát, nebo bojovat. Nikdo tehdy nemohl vědět, jak válka nakonec dopadne. „Slovanský“ český národ mohl být klidně během pár let vyhlazen. Německo ale v té době byla země s obrovskou armádou vybavenou moderními zbraněmi a nesmírně silnou pozemní i leteckou technikou. Byla nesrovnatelně silnější než ta československá. Naše armáda měla sice kolem 1,5 milionu mužů, ale bylo z toho asi  20 % nespolehlivých odvedenců německé národnosti. Narychlo stavěné opevnění bylo nedodělané. V této situaci vešel do dějin pravdivý výrok velvyslance Dr. Mastného: „..volit lze jen mezi vraždou a sebevraždou…“ 

kohouti-kriz.jpg

                                         Ze stránek http://www.kohoutikriz.org/

 

 10. října Hojsovu Stráž obsadil „Bataillon der SS-Standarte Deutschland“, velení bylo v hotelu König. a 22. října obec převzalo německé četnictvo.
 
Další přílohy o válce:
  V Železné Rudě bylo ustanoveno Gestapo a veškeré úřady přešly pod německou správu. V širokém okolí pozatýkali Čechy, kteří zůstali, ať už úmyslně, nebo nestačili utéci. V hotelu Kroupa v Železné Rudě byl zřízen malý koncentrační (pracovní) tábor, kam byli Češi a nepohodlní lidé umístěni a dodáváni po okolí na práci v zemědělství, nebo ve výrobě. 

img_4465.jpg

                   Hotel Kroupa (z výstavy v železnorudském muzeu)
   
   Bezbranná „Druhá republika“ nějakým způsobem na čas fungovala, na nových hranicích se obchodovalo a panoval čilý ruch. 15. března 1939 Hitler obsadil i zbytek Čech. Přes nové hranice se valily jednotky Wehrmachtu. Vznikl protektorát Čechy a Morava.

wikipedie.gif

(wikipedie)

nemecka-okupace--15.3.1939-.jpg

                                                       Ze stránek  http://www.i-sn.cz
 
   1.září 1939 Německo napadlo Polsko a nařídilo mobilizaci. Z Hojsovy Stráže bylo odvedeno (do německé armády) 325 mužů. V obci se zastavil veškerý veřejný život. Na pozdějších seznamech je asi 71 padlých, kromě jiného 6 jmen Aschenbrenner, 6 jmen Zelzer, 4 jména Linzmeier, 2 jména Kelnhofer apod.(pouze prokazatelně padlí, ne nezvěstní). Když čteme podobná příjmení padlých v 1. sv. válce musela tato doba být pro jednotlivé místní rodiny nesmírně tragická.  
(°°°°°°Příloha č.42: Seznam padlých v 1. a 2. světové válce z obce Hojsova Stráž°°°°°°)     
  Je snad dobře, že se zachovalo jen velmi málo svědectví na léta před, během a po válce. Nouze a politická manipulace může naprosto převrátit žebříček hodnot a morálku lidí, bez ohledu na to, zda jsou to Češi, či Němci. Poštvat proti sobě třeba sousedy, kteří by jindy vedle sebe svorně žili a navzájem si pomáhali.  
   V Hojsově Stráži bylo zřízeno výcvikové středisko mladých příslušníků SS. Obec byla plná cizích bezcharakterních mladíků cvičených k násilnému až sadistickému chování ve víře ve svou nadřazenost nad všemi okolo i nad německými ženami. Místní sedláci a majitelé penzionů je prý byli povinní ubytovávat a možná to byla jedna z věcí, která jim otevřela oči a obrátila mnohé proti fašismu.  
   Jeden zajímavý příběh se zachoval a je z roku 1944: „O vojákovi ze Zelené Lhoty“. 
(°°°°°°° Příloha č.47: O vojákovi ze Zelené Lhoty°°°°°°)

img_6060.jpg

Stavební dokument z doby války ( z archivu Klatovy)

   Bylo jaro 1945. Blížil se konec války. Z východu přicházely do Hojsovy Stráže davy uprchlíků - německých zběhů. Zastavilo se vyučování ve škole a někteří uprchlíci tam byli ubytováváni.
   Mezi osobami potulujícími se pohraničními lesy bylo také mnoho válečných zločinců, kteří se, i s naloupenými cennostmi, snažili tajně dostat do Německa. 
   Přes Brčálník železnicí jezdily transporty vězňů z koncentračních táborů směrem do Bavorska – jeden takový transport skončil tragicky v Nýrsku. 25.4.1945 dorazil na nádraží v Nýrsku ze směru od Plzně transport vězňů z blíže neurčeného koncentračního tábora.
   Transport nemohl pokračovat dále do Železné Rudy, protože se už blížila Americká armáda. Proto se velitel transportu Stiebitz rozhodl, že všechny vězně zlikviduje. Několik dní bránil obyvatelům podávat vězňům potraviny. Vězni tak hromadně umírali. Ve městě vznikl iniciativou domácího německého obyvatelstva výbor pro potravinovou pomoc vězňům. V jeho čele stál tehdejší okresní soudce Schmiedt. On i ostatní tito lidé byli zatčeni a popraveni v kamenolomu v Hamrech. Počátkem května nechal Stiebitz poblíž nádraží pohřbít 82 mrtvých vězňů a zbylých 26 živých dal popravit. Po válce pak byli hromadné hroby vykopány a těla vězňů byla pohřbena na hřbitově, kde byl postaven památník (informace z knih Jana Jiráka).

    Situace v okolí Železné Rudy by se na konci války a těsně po ní, dala přirovnat stěhování národů. Američané, němečtí zajatci a původní němečtí obyvatelé nejistí svou budoucností. Bezpočet zubožených osob různých národností vyvržených válkou do světa a vracejících se přes Šumavu domů, ať už v jednom, či druhém směru. V té době měla Železná Ruda v průměru více než 16 000 obyvatel. 

                  img_4463.jpg
                                             Pomník v Železné Rudě

   6. května 1945 obsadili Američané Hojsovu Stráž a okolí. O výsledku války bylo už rozhodnuto, tak se boje na tomto území omezily na krátkou přestřelku u jedné ze stodol v Hojsově Stráži, kde si Američané mysleli, že jsou schováni ještě němečtí vojáci. Američané se ubytovali v „Bartlhofu“ a podle svědectví se chovali stejně, jako všichni vojáci  ve všech válkách:
…V domech Němců se chovali jako doma, lehali si do postelí v botách, brali si vejce a mléko, ze kterých si na plotnách dělali omelety. Prohledávali domy a brali si vše, na co přišli, ze šuplíků vybírali cennosti…“
   Žádná rodina prý nebyla ušetřena. Několik lidí bylo Američany zatčeno a vyšetřováno, ale po několika dnech je propustili. Poslední starosta Jakob Brandl byl několik týdnů držen v německém Hersbrucku. Už v polovině května oblast obsadili Češi. Jakob Brandl byl doma tři dny pak byl zatčen Čechy, odvezen do Klatov. Propustili ho až s odsunem.
   Hned po válce museli všichni Němci odevzdat rozhlasové přijímače, nedostávali noviny a měli omezený pohyb. Museli nosit bílou pásku na levé paži, jinak jim hrozilo zastřelení. Byli udržováni v nevědomosti, co se na ně chystá. Proslýchaly se neblahé zvěsti a ty se později i naplnily. Byly vydány dekrety o vyvlastnění zemědělského, a později i movitého a nemovitého majetku. Začaly se tu provádět domovní prohlídky. Byly zabavovány cennosti, oděvy, lyže, jídlo a prohledávali každý kout, zda nejsou někde schované zbraně.  Dělaly se podrobné soupisy domů aut a zemědělských strojů až po kola a šicí stroje. Němečtí obyvatelé okamžitě začali schovávat cenné věci do stodol, pod kamenné zdi, různě za palubky a zakopávali je do lesa.
Viz (°°°°°° Příloha č.48 Hranice a okolí Brčálníku 1945-1965°°°°°°)
   Možná bychom se divili, kolik „pokladů“ může být ještě dnes zakopáno kdesi v lesích kolem Brčálníku. Ať už je tam nechali místní Němci, kteří už od jara 1945 tušili, že bude zle a o všechno přijdou, nebo váleční zločinci a jiná individua, která si díky válce nakradla cenností a prchala tudy – méně frekventovanou končinou do Německa, kde ale už byli Američané.
   A také někteří Američané, co si leccos nahrabali, mohli někde „odložit“ svůj „balíček“, aby nebyli v maléru.
   Němci očekávali brzké vyhoštění a snažili se tajně do Německa přes hranici přesunout co nejvíce svého majetku. Ukládali ho u známých v Lamu, nebo Lohbergu v dřevnících a stodoláchExistovala tu cesta, kterou se tajně chodilo přes hranici - z Hojsovky dolu pod elektrárnu a pak kolem Černého potoka do kopce a za Svarohem do Německa. Později si mohli při odsunu s sebou odnést jen 30kg věcí na osobu. Ne vždy se ale se svými věcmi ještě setkali, protože se stávalo, že byl majetek mezitím rozkraden, nebo jim ho bývalí „přátelé“ zapřeli.
    Přechod  přes hranice nebyl jednoduchý, chycení lidé mohli být zastřeleni, nebo postiženi různými tresty od bití, pokut až po vězení podle okamžité nálady ostrahy hranice. Už v  listopadu 1945 se začali stahovat Američané a ostraha hranic zůstala na místní armádě.
  Odsunutí Němci si mohli některé schované věci vyzvednout ještě během prvních let po odsunu, než byla neprodyšně uzavřena hranice..Co nestačili odnést, to tu bylo pak 40 let pod velmi bedlivým dozorem. Jen v roce 1969 se sem mohli lidé z Německa nakrátko podívat. Pokud sem ale po letech někdo po revoluci přijel, byl už velmi starý a už to tu nepoznával. Také jeho děti by, jen podle nějakého vyprávění, správné místo nenašli. Je tu mnohem více lesů, než tu bylo po válce, staré stromy pokácené, nové narostlé, domy jiné a jinde… Nemyslím, že by tu bylo někde schované zlato a drahé kameny, ale i jakékoliv staré zachovalé věci po Němcích by dnes byly velmi zajímavým dokladem své doby (např. nějaké památeční drobnosti, porcelán apod). 
   Po válce nebyla situace v pohraničních lesích jednoduchá, protože se všude povalovala munice a granáty, jak prošla fronta. 
   Odsun Němců z tohoto místa začal v květnu 1946 a skončil v listopadu téhož roku. Dostali na sbalení věcí několik hodin až dnů. Někteří nečekali a  utekli přes zelenou hranici s tím, co unesli.Shromaždiště lidí bylo u pivovaru v Hojsově Stráži, odkud odcházeli do tábora v Alžbětíně, kde strávili asi týden ve starém objektu sklárny a baráku po dřevorubcích.

gluth2.jpg

Alžbětín s domy někdejší sklárny, které po válce posloužily jako
"sběrný tábor" pro odsun (www.kohoutikriz.org)

Tábor byl obehnán ostnatým drátem a hlídán ozbrojenými vojáky. Odtud byl vypraven transport 40 dobytčích vagónů asi po třiceti lidech směrem do Bavorska na Furt im Wald, kde byl další sběrný tábor. Zajišťovali tam potraviny, nocleh a zdravotní péči. Po registraci byli lidé odesíláni do různých koutů Německa, mnohdy bývalí přátelé a sousedé o sobě už nikdy víckrát neslyšeli (např. zcela zmizela rodina Aschenbrenner z Bartlmichlgütlu).
  Mnozí místní nebyli odsunuti, protože byli považováni za antifašisty a nebylo jich málo. Byla tu potřebná pracovní síla. Leč přesto na ně byla svalována kolektivní vina  "Němec, jako Němec". Nemohli získat solidní práci, byli považováni za nespolehlivé v choulostivém místě u hranic a tedy neustále kontrolováni a hlídáni. Češi, co je neznali jimi pohrdali. Po únoru 1848 se spousta těchto Němců rozhodla utéci přes zelenou hranici, dokud to jde...
  Autentickým dokladem této situace je vyprávění paní Lotte Guggeis, která takto odešla s rodiči přes Svaroh ve čtyřech letech. Dnes je předsedkyní spolku původních obyvatel Hojsovy Stráže a Hamrů. Zabývá se pořádáním společných setkání, kulturních a církevních akcí na obou stranách hranice.
  Vyprávění na stránkách "kohoutí kříž" - stránky Jihočeské vědecké knihovny Č.Budějovice:
 Viz (°°°°°° Příloha č.48 Hranice a okolí Brčálníku 1945-1965°°°°°°)
   Mnozí lidé se usadili za hranicí blízko svých bývalých domovů a někteří se tajně vraceli pro svůj majetek, krávy apod. (v jednom zápise se říká, že každou noc prý za Nýrskem zmizelo 15-20 ks dobytka). Bylo to ale stále složitější, a rostl počet zastřelených lidí na hranici. Finanční stráž, která se vrátila na svá předválečná stanoviště a měla za úkol zamezit pašování, dostala posilu v mladých levicově orientovaných příslušnících ustanoveného Sboru národní bezpečnosti, kteří si chtěli také „užít válečného dobrodružství“ a byli často až příliš aktivní.
(°°°°°°Příloha č.49: Poslední pašeráci°°°°°°)
   Majetek Němců, který byl zkonfiskován se přidělil později Státním lesům, Státním statkům apod.