Jdi na obsah Jdi na menu
 


19. století, novověk

     Konec 18. a začátek 19. století ale poznamenaly opět války. Už roku 1790 byla Hojsova Stráž nucena ubytovat a živit celý vojenský regiment. Rakouský císař reagoval zbrojením a zvýšenou ostrahou hranic na začátek francouzské revoluce (dobytí Bastily 1789) a na další události, které následovaly. K moci se dostal ve Francii Napoleon, jednotlivé státy se různě spolčovaly proti němu, nebo naopak urputně bojovaly proti sobě. Moc se to neví, ale na začátku 19. století byla ve válečném kofliktu střídavě snad celá Evropa a nejen v souvislosti s Napoleonem.  

  Až do roku 1815 tu husaři a jiné vojenské oddíly procházely a pobývali v okolí Eisenstrassu  mnohokrát. Pro obyvatele v širokém okolí z toho vyplývaly obrovské výdaje a strach a bída. 

  V roce 1809 rozpoutalo Rakousko proti Francii válku a vtrhlo do Bavorska. Z té doby je záznam, že sedláci z Eisenstrassu museli pro potřeby vojska poslat do Plzně mimo jiné 8 vykrmených volů a 3 koně. 
   Na vyhlášení války reagoval Napoleon tažením se 175 tisíci vojáky, v dubnu dobili Řezno a v květnu Vídeň. Rakouský císař podepsal mír za cenu ztráty provincií na Jadranu. 
   V roce 1815 byl takový nedostatek vojáků, že muselo ze šumavských rychet narukovat do armády několik set mužů od věku 16 let (!) – z Hojsovy Stráže jich bylo odvedeno 57. Kromě jiných jsou na seznamech odvedených 4osoby s příjmením Pflanzer (Pflanzerhof ?), dva jménem Hellinger (Stockgütl ?), 4 jménem  Pscheidt (Johann P. – Schröderhof ?), Hafenbredl (Stornhof ?), Wudy, Bachal, Weinfurter…. Kolik se jich vrátilo není známo. Rakouská armáda tehdy přišla o 200 tisíc mužů (Francie o 1, 2 milionu…).

www.mija.cz.jpg

(ze stránek  www.mija.cz)

    Byly navýšeny veškeré daně, a vymyšleny další. Muži byli ve válce, nebyl kdo by na statcích hospodařil a rok 1816 byl ještě k tomu velmi neúrodný. Nebyl už ani dobytek, ani zásoby a nastala nepředstavitelná bída. Obchod vázl a v horách se objevili zase pašeráci. Bylo to podnětem pro zformování oddílů ostrahy hranic - napřed lesních (hraničních) myslivců, ze kterých pak v roce 1842 vznikl nový sbor - finanční stráž. 
   V Hojsově Stráži byl ubytován v roce 1830 oddíl hraničních myslivců někde v usedlosti pod dnešní elektrárnou.
 
  V roce 1824 bal na místě původní dřevěné kaple P. Marie Růžencové postaven první kamenný kostel v Eisenstrassu a rovněž téměř u každého králováckého dvorce stála kaple. Říkalo se, že těchto krásných drobných stavbiček bylo tehdy nejvíce ze všech vsí na Šumavě právě v Hojsovce a Hamrech.
 
                     retur.jpg
                                                       (ze stránek www.retour.cz)
 
   Napoleonské války nebyly jedinými válkami v tomhle století a lidé se s tím museli nějak porovnat. Prosperita a blahobyt byl pryč, všechny sklárny v údolí skončily výrobu. Polovina 19. stol. se vyznačovala ještě k tomu tuhými zimami a velkou neúrodou. Dosavadní pořádky byly neudržitelné a vše směřovalo k revolučnímu roku 1848. 
 
   Výsledkem událostí kolem roku 1848 bylo zrušení roboty a lidé se mohli stěhovat a začali si, alespoň na papíře, být rovni. 
   Pro místní lidí to nebyla zase taková výhra, v horách se nerobotovalo. Došlo ale ke změně obecního zřízení. I když hrdí místní sedláci se dlouho snažili být zase „něco víc“ a zachovat si starý systém rychet, nepodařilo se jim to. Rychta byla přeměněna na obec a poslední rychtář Adam Oberhofer se stal starostou (1849).  Obec měla tehdy asi 1446 obyvatel. 

a-003.jpg

Podobné stavby byly patrně na Brčálníku - pila s vodním kolem na Špičáku z poloviny 19. stol - na fotografii cca 1900 ( z knihy V. Holého Královský hvozd před třicetiletou válkou)

    Na rok 1852 si Šumavané pamatovali velice dlouho. Přišly kruté zimy a hlavně nebezpečné a smrtelné nemoci na které a šumavě zemřelo obrovské množství lidí. Mluvilo se mimo jiné o „vrávoravé nemoci“, která začala motáním hlavy a končila velmi rychle bezvědomím a smrtí.  
   V tomto místě to asi nebylo tak zlé, ale o něco jižnější Kozí hřbety na tom byly velice špatně. Klostermann o tom píše:
 
..Po mírném a dlouho trvajícím podzimu přišla tuhá, na sníh nesmírně štědrá zima….Sníh padal pořád, vytrvale a tiše se snášel….až se větve stromů pod mokrou tíhou lámaly. Rozpoutala se krutá vichřice, která navála sníh do vysokých závějí, pak přišla obleva, znovu mrzlo a zase sněžilo…lidé museli prohazovat a prokopávat tunely ke studnám a stájím. Všechny cesty zmizely pod mohutným bílým příkrovem, nebylo kudy jít k lékaři s nemocným dítětem, nebylo kam pohřbívat mrtvé. Všude bylo na sáh vysoko sněhu, ..,stačil neopatrný krok a člověk se propadl do ledového hrobu…
    Trvalo to tři dlouhé, nekonečné měsíce. Jediný člověk neopustil v té době zaváté osady a nikdo odjinud do nich nepřišel...
    V březnu nastala konečně obleva,...,s proudy studené, špinavé vody dorazily do podhorských údolí první neurčité a postupně stále spolehlivější zprávy o hrozné epidemii v horách. A o nesmírném hladu a o lidech, kteří z té hrůzy zešíleli…
Nebylo obydlí bez mrtvoly, v některých staveních ležely i tři, nebo čtyři. Okna se tu podle zvyklosti nikdy neotevírala, ani otevřít nešla. Všechny světnice připomínaly eskymácké chatrče plné nečistot a strašlivých výparů. Horečky, hnisavá onemocnění, nemoci podobné tyfu. Lidé umírali jeden za druhým.
    Těch, kteří přežili se zmocnila tupá beznaděj. Často si nedali ani práci, aby odklidili mrtvoly ze světnice…jiní se spokojili s tím, že své mrtvé vynesli na sníh a tam je nechali.
Zdravotní komise nařídila spálit veškerý nábytek a vybílit obydlí vápnem. Na pomoc postiženým se pořádaly sbírky…“  
   
   Když k tomu připočteme vichřice a kůrovcové kalamity v dalších letech, tak to byla dost velká hrůza.
(°°°°° Příloha č.31 : Vichřice a kůrovcová kalamita kolem r. 1870°°°°°)
   Blýskalo se snad na lepší časy. Nastala nová doba plná technických vynálezů, cestování, objevování, potřeby stavby nových dopravních spojnic a také počátek turistiky v tomto kraji.
    Jak už bylo dříve řečeno, v dávných dobách údolím vedly cesty trochu jinde, než dnes vedou silnice. Cesty byly až do poloviny 19. století jen prašné, mnohde obložené a zpevněné po krajích kameny. Podrobný popis včetně mapky je v příloze.
(°°°°°°Příloha č.1: Staré cesty a stezky°°°°°°) 
    Mezi Hojsovou Stráží a Hamry panovala odjakživa velká rivalita nejen o územní příslušnost některých míst (Kreuzwinkl, Prenet), ale hádali se i o silnice.

a-005.jpg

U Javorné (z knihy Z Roučky Šumavou Karla Klostermana)

    Okres vydal v roce 1860 podnět ke stavbě silnice Nýrsko - Železná Ruda a starosta Hojsovky (Brandl - Karlhof) správně vytušil velkou příležitost a zareagoval rychleji. Prosadil její trasu přes Hojsovku a ne přes Hamry a za státní peníze. A byla zpevněna i silnice Brčálnickým údolím až ke Stornu. Hamerští si postavili na truc za své svou silnici – co vede dnes nad Rudolfovnou. Po staré hamerské cestě jezdil také poštovní kurýr (jezdec) a později i dostavník (pošta byla zřízena v Hojsově Stráži 1869). 
    Podobná bitka mezi těmito obcemi byla o nejvýhodnější místo na železniční stanici. Tak jako to bývalo tehdy obvyklé, dělala se jedna stanice na hranici katastrů dvou obcí. Vyhráli to hamerští, kvůli blízké továrně. (donedávna se ta stanice jmenovala „Hojsova stráž“ a zaslechla jsem, že se opět jmenuje „Hamry“ – oni si nedají pokoj dodnes )
   Stavba železnice a hlavně tunelu (dokončeno 1877) přinesla tomuto místu na krátkou dobu obrovskou pracovní příležitost nejen na vlastní stavbě, ale také v zázemí stavby co se týkalo půjčování povozů, ubytování a živení dělníků a dalších pracovníků stavby.

scheufler.jpg

Severné -brčálnický portál tunelu po dostavbě (ze stránek sběratele P. Scheuflera wwwscheufler.cz, sběratele, který má mimořádně zajímavé věci)

  V okolí byla velká spotřeba lomového kamene (kamenolom a těžba štěrku u Frischmühlu) a dřeva. Byla to ale také doba velkých změn, ne vždy dobrých. Nemluvím o vlastní Hojsově Stráži, pro kterou byly silnice a železnice nesmírným přínosem, ale mluvím o Frischwinklu a Stornu, neboli o Brčálnickém údolí. Tady železnice necitlivě přeťala po staletí využívaní cesty a rozdělila pozemky mnohých usedlostí. Obě dvě nové silnice na rozdíl od té staré najednou zcela míjely údolí a tím místní přicházeli o výdělek. Železnice sice vede přímo tudy, ale okolí malé stanice, na které nestavěly všechny vlaky, nemohlo konkurovat turisticky se rychle rozvíjejícímu Špičáku. Kdo by tu také vystupoval, když mohl kousek dál projet tím slavným tajemným nejdelším horským železničním tunelem. Také nevím, zda tady ta stanice vůbec od počátku byla. Není tu vybudováno žádné, ani malé nádraží a v žádném mě známém starém průvodci se nemluví výslovně o tomto místě jako o výchozím místě pro tůry (když už tak jmenují Špičák, nebo Eisenstrass).  
   Podařilo se mi sehnat starý odborný článek z roku 1877 od  Karla Paschera von Osserburg – hlavního inženýra na stavbě tratí a tunelu s detailním popisem stavby tunelu.
(°°°°°°Příloha č. 33: Karl Pascher von Osserburg°°°°°°)
(°°°°°Příloha č. 32: Stavba tunelu a železnice, pověst o zjevení v tunelu °°°°°)
   V souvislosti se stavbou tunelu jsou zajímavé geologické údaje z této oblasti, počínaje nákresem geologického profilu tunelu od Karla Paschera, přes výčet zajímavých lokalit, kde lze najít např. krásné modré krystaly, až po geologickou souvislost tohoto místa s teorií dávného pádu meteoritu, který vytvořil „český kráter“.
(°°°°°Příloha č.34: Geologické zajímavosti°°°°°) 
    Myslím že nejvíce autentické vyprávění o životě lidí na tomto místě v době stavby tunelu poskytuje Jan Neruda v povídce Trhani. Je to málo známá povídka psaná těsně po dokončení tunelu a věřím že tam není moc věcí zveličeno či přimyšleno. Tím více šokujícím způsobem na mě působí. V dnešní době rozmazlených lidí, kteří si myslí jak tvrdě pracují za stolem v teple kanceláře a ztěžují si, že „nic nemají“, si tohle asi nikdo neumí představit.
   Nikdy bych nečekala, že budu číst toho „děsnýho“ Nerudu kterého nám znechutili rozbory povinné školní četby. Vybrala jsem několik úryvků a opravdu to stojí za to. Když to člověk přiřadí tomuto konkrétnímu místu vyznívá to všechno mnohem živěji a lze dokonce mnohé přirovnat dnešní době (spekulace s pozemky, problémy se zahraničními dělníky). 
(°°°°°Příloha č. 35: Jan Neruda: Trhani °°°°°)
   Na Šumavě skončily staré časy a nastala úplně nová doba. Lidé už nebyli vázáni místem, na kterém se narodili, ti bohatší začali cestovat a ti chudší měli možnost odcházet tam, kde tušili lepší živobytí.

   Do Královského hvozdu zavítali díky železnici první turisté a při hlavních cestách vznikaly hospody a ubytovací zařízení.

g-004.jpg

První turisté u Černého jezera (kniha M.Martan, M. Předolta: Šumava na strých pohlednicích I.)

Na cestě ze Špičáku na Hamry byla hospoda nad tunelem a dole u Zelzera někde pod dnešní elektrárnou. Další byla ve Frischově mlýně. Vyjma této všechny zanikly s používáním nové silnice - horní ze Špičáku na Hojsovku a Nýrsko. Stejný osud postihl i kovárny, které už neměly využiti – u Frischova mlýna a u Zelzera.
(°°°°°°Příloha č. 37: Co o Brčálníku říkaly staré průvodce°°°°°°)
   
  Při nové silnici pak vznikly domy a hospody nové – např. dům č.p. 90 v jednom ze zákrutů silnice (rodina Kelnhofer z Frischhofu). 
 
       h.jpg
                               (Z výstavy v železnorudském muzeu)
 
   ni a paničky z měst začali objevovat romantickou panenskou přírodu a tajemnou divočinu, byly napsány první průvodce se seznamy tůr a ubytoven. Nejdříve se chodilo jen po vyšlapaných neznačených pěšinách pravidelně s průvodci, kterými byli místní lidé. Teprve později byly vystavěny silnice např. na Černé Jezero a také různé sruby a turistické chaty jak pro letní turistiku, tak pro milovníky zimních sportů. Velkou šanci využil pan Prokop, původně kupec z Volyně, který ze staré kantýny a ubytovny po dělnících ze stavby tunelu vytvořil vyhlášený penzionát. Mnohem později byly klubem českých turistů vystavěny další chaty na Pancíři, na Svarohu, atd.
(°°°°°Příloha č.36: Pancíř, Svaroh a další kopce, turistika v okolí od konce 19. století°°°°°°)
   Významným turistickým cílem bylo Čertovo a Černé jezero, u kterého bývala také chata s občerstvením a venkovními terasami.
 (°°°°°Přílona č.55 : Černé a čertovo jezero°°°°°)
    Na druhé straně ale bylo velké množství lidí, kteří měli co dělat, aby vůbec sehnali nějaké to sousto do úst a nebylo jich zrovna málo. Právě v našem údolí, jak už bylo dříve řečeno, se žilo na konci 19. století asi velmi těžce. Kůrovcová kalamita, vydrancované lesy, nulový odbyt sklářských produktů, cesty a železnice obcházející údolí a k tomu ještě politické nesvobody – podezřívavost a zavírání každého kdo něco řekl proti císaři pánu.
   Mladí a nemajetní  utíkali za lepším a nejen do měst, ale i do zahraničí.
  První vlna vystěhovalectví proběhla kolem roku 1835 a to do Bukoviny v oblasti dnešního Rumunska (i dyž jednotliví lidé ostud tam odcházeli už kolem roku 1800  - především vyučení skláři, kteří doma ztratili práci - nejspíš tajně). Bukovina byla osidlována Šumavany na příkaz císaře cíleně, protže to tehdy byla nově nabytá provincie, kterou chtěla monarchie zvelebit.
  Další vlna vystěhovalectví byla do Jižní Ameriky (po roce 1860), kdy hamburkské hanzovní společnosti verbovaly německy mluvící obyvatele k odjezdu především do Brazílie do nově založené kolonie Santa Katarina.
   Po roce 1875 až do poočátku 20. století, se vystěhovalo z oblasti několik desítek tisíc lidí hlavně do Severní Ameriky. Potomci lidí z Eisenstrassu žijí ve Wisconsiu i v jiných státech USA.   
   Vystěhovat se nebylo tak jednoduchým rozhodnutím. Pokud rodina něco měla, musela všechno většinou narychlo a nevýhodně prodat, aby měla na cestu. Nebyly knihy ani věrohodné informace o cizích zemích. Šlo se do neznáma bez možnosti návratu (dle nařízení monarchie  se nesměli už nikdy vrátit). Dalším problémem byla dlouholetá vojenská povinost kterou muži a otcové rodin museli absolvovat, než se mohli vystěhovat, proto to někteří řešili vlastním zmrzačením, aby na vojnu nemuseli.
  I přesto mnoho lidí odjelo, protože život v jejich staré vlasti pro ně a jejich děti neměl žádnou perspektivu. Obvykle to byli nevzdělaní negramotní lidé , které by čekal úděl chudiny, podruhů a služek. 
 
O konkrétních lidech, kteří se odrud odstěhovali:
(°°°°Příloha č. 38: Vystěhovalectví do Bukoviny°°°°)
(°°°°°Příloha č.39 : Vystěhovalectví do Severní Ameriky°°°°°) 
(°°°°°Příloha č.40 : Vystěhovalectví do Jižní Ameriky°°°°°)